Rodí se staronová vláda

Volby potvrdily regionální a náboženské rozdrobení irácké politiky
První parlamentní volby ve svéprávném Iráku s vlastní ústavou? Tak to musí být něco, zněl obecný názor před 15. prosincem. Očekávání byla skutečně vysoká. K volbám se také dostavilo jedenáct z celkem patnácti milionů oprávněných voličů, včetně až do podzimu váhajících sunnitů. Již potřetí v témže roce hlasovali podle ustanoveného vzorce – podle regionální, etnické a konfesní příslušnosti. Ale v realitě se toho po volbách příliš nezmění. Nejvíce hlasů získaly podle předpokladů čtyři velké koalice. Asi 47 % dostala opět jednotná šíitská kandidátka, jejíž představitel Ibrahím Džaafarí z islamistické strany Dawa vedl vládu v roce 2005 – uspěla přes nezdary kabinetu na poli bezpečnosti a zásobování. V souladu se složením obyvatelstva dostala kurdská aliance 18 %, sunnitská kandidátka 15 % a sekulární koalice Ijáda Aláwího 10 %.Každý za sebeUrčitým překvapením byla porážka nenáboženských liberálních sil: 90 % Iráčanů se rozhodlo podpořit regionální nebo konfesní skupiny spíše než programy celoiráckých politických stran. Kurdové a sunnitské náboženské strany získali 90 % hlasů ve svých regionech, na jihu volilo šíitské strany přes 80 % voličů, v Bagdádu šíity 60 %, sunnity 20 % obyvatel. Úplně prohrály osobnosti spojované s okupací – Ahmad Džalabí, na kterého se po konci války spoléhal Pentagon, dostal asi 1 procento. I bývalý premiér Aláwí, který se netajil politickými ambicemi, stojí po získání poloviny očekávaných hlasů pro svoji sekulární kandidátku na straně těch, kteří odmítají volební výsledky i přesilu náboženských šíitských stran.Oficiální výsledky totiž ještě nejsou známy. Sunnitské a sekulární strany organizovaly koncem prosince masová shromáždění proti podle nich zfalšovaným výsledkům, hrozily bojkotem parlamentu, zatímco šíité demonstrovali za své vítězství. Nezávislá volební komise obdržela asi 1500 stížností, z nichž asi 35 vážných, které by ale neměly podstatně ovlivnit prozatímní výsledky z konce prosince. OSN a mezinárodní komise vstoupily do sporu s tím, že znovu vyšlou nezúčastněné pozorovatele. Konečné výsledky budou známy asi za deset dní, ale povolební rozhovory – i s částí sunnitů – už běží.Otázka národní jednotyVolbami ovšem přece jen začala nová politická éra. Vítězné šíitské strany se ujaly vedení rozhovorů o vládní sestavě už bez přímého vměšování okupačních sil. Znamená to mimo jiné tolik, že osobnosti šíitské Jednotné irácké aliance (UIA), které pro svou minulost v Íránu nebo proíránské sympatie zůstávaly v pozadí, dnes otevřeně vedou své strany. Přestože UIA opět vyhrála s asi 130 křesly (z celkových 275), nebude to už stačit na většinu. Před ustavením vlády se bude volit prezident i viceprezidenti a bude je možné prosadit pouze dvoutřetinovou většinou – stejně jako stěžejní doplňky k ústavě. UIA tedy potřebuje dalších asi 50 křesel. Azíz al-Hakím, laik, nicméně lídr dominantní šíitské Rady pro islámskou revoluci (SCIRI), bývalý exulant v Teheránu a po vítězství hlavní vyjednavač za UIA, se během povolební krize znovu rozjel pro podporu do Kurdistánu a navštívil vůdce dvou hlavních kurdských stran, prezidenta Kurdistánu Masúda Barzáního a prezidenta Iráku Džalála Talabáního. Oba by mohli zůstat na svých postech. Šíité a Kurdové v létě dosáhli kompromisu o ústavě přes protesty menšinových sunnitů: Irák tudíž bude skoro konfederální stát se silnými regiony, přičemž i šíité na ropou bohatém jihu budou moci vytvořit obdobu Kurdistánu. Přestože se kurdští nacionalisté a šíitští islamisté osobně nemilují, výhodnost podobné koalice je nasnadě. Hakím i Džaafarí ale prohlašují, že kabinet bude vládou národní jednoty. Nepůjde totiž jen o výhodné zřízení federace, ale také o pokud možno rychlé řešení problému nejpalčivějšího – sunnitského povstání, sporných hranic regionů, bezpečnosti a pořádku vůbec. Poslední měsíc byl opět krvavý, ceny ropy výrazně stouply, přičemž vývoz ropy klesl na nejnižší úroveň od pádu Saddámova režimu kvůli sabotážím a Irák se potýká s nedostatkem benzinu. Účast alespoň části sunnitů v širší koalici je proto pro vládu potřebná.Vyhráli fundamentalistéOvšem ani hlavní vládní islamistická strana už nebude tak jednotná jako doposud. Čtvrtinu jejích mandátů obsadilo silné fundamentalistické hnutí Muktady Sadra, jehož ozbrojené jednotky se často potýkají s milicemi SCIRI. Jsou to také jediní šíité, kteří spolu se sunnity odmítají volný federalismus a koalici s Kurdy – Muktada má hodně přívrženců v Bagdádu, který nebude součástí šíitského jihu, a mezi Turkmeny v Kirkúku, kteří se brání zapojení do Kurdistánu. Paradoxně se tedy shodují dva extrémy, sunnité a šíité, ve společném protiamerickém a centralistickém nacionalismu. Dokonce i ájatolláh Sístání stojí na jejich straně, když varuje před konfederací. Muktada bude navíc zvenčí – nekandidoval sám – řídit nejsilnější jednotlivou stranu v parlamentu, která bude mít přes 30 mandátů; všechny ostatní koalice se skládají z menších stran. Muktadova přítomnost je známkou dalšího vývoje směrem k autonomii irácké politiky – od střetů s námořní pěchotou v roce 2004 jej USA chtějí mrtvého či živého. Jeho vliv se projevil už teď – odmítá účast sekulární koalice Aláwího na vládě pro jeho baasistickou minulost a lze očekávat, že právě on a fundamentalističtí sunnité budou nejvíce tlačit na odchod spojeneckých vojsk z Iráku.Povolební krize byla zčásti překonána, když se Irácká fronta shody, sunnitská islamistická skupina s kontakty k Muslimským bratřím, po setkání s Muktadou Sadrem a premiérem Džaafarím rozhodla začátkem ledna opustit protestující blok a začít rozhovory o vstupu do vlády. Sunnitští baasisté a Aláwího sekularisté to označili za zradu. Těžiště vládní koalice se pravděpodobně posune směrem k náboženským stranám obou konfesí a Irák bude mít první zvolenou fundamentalistickou vládu. Kandidáti na premiéra s nejlepšími vyhlídkami jsou kandidáti SCIRI – ekonomický liberál a dosavadní viceprezident Adel Abdul Mehdí a dosavadní premiér Ibrahím Džaafarí.Volby tedy přinesly jen málo nového, spíše potvrdily vývoj. Výsledky nápadně připomínají trojentitu Bosnu a Hercegovinu, kde i deset let po válce lidé volí vlastní skupiny spíše než politické strany a personál se po volbách příliš nemění. V Iráku je fragmentace dávno skutečností a volby jsou jen jejím odrazem. Černý scénář můžeme nastínit takto: Občanská válka by mohla propuknout, kdyby se strany nedohodly na kompromisním řešení konfliktních záležitostí, jako jsou dělení zisku z ropy, hranice regionů a Kirkúk. Čím širší a pevnější bude vládní koalice, tím lepší budou vyhlídky na řešení. Její formování ale nejspíše potrvá dlouho: nejdříve se bude volit prezident a viceprezidenti s pravomocí vetovat zákony, pak teprve bude jmenována vláda. Před rokem tento proces trval tři měsíce.
Hlavní irácké koaliceJednotná irácká aliance (UIA): Rada pro islámskou revoluci SCIRI Azíze al-Hakíma, Dawa (Islámská výzva), Hnutí Muktady Sadra, Milice Badr. Složená pod patronací ájatolláha Sístáního, vyhrála minulé i tyto volby, postavila vládu Ibrahíma Džaafarího, vedla jednání o ústavě.Kurdská aliance: dvě hlavní kurdské politické strany – Vlastenecká unie Kurdistánu Džalála Talabáního, dnešního iráckého prezidenta, a Demokratická strana Kurdistánu Masúda Barzáního, dále kurdští komunisté a křesťané; ve vládní koalici.Irácká fronta shody: hlavní sunnitská aliance, mj. s Iráckou islámskou stranou a několika hlavami iráckých kmenů.Irácká národní kandidátka: liberální nekonfesní koalice 15 stran pod vedením bývalého premiéra Ijáda Aláwího se známými sekulárními osobnostmi, jako jsou sunnitský viceprezident Iráku Ghází Jawar, státník Adman al-Pašaší, předseda irácké komunistické strany Hamíd Musa. Jako jediná zahrnuje i větší počet žen.Kandidátka Národního kongresu Ahmada Džalábího a dalších 10 sekulárních entit včetně Turkmenů a monarchistů.